Report z věznice Mírov 2005
Tak trochu jiná show
„Dobrý den Ondro, mohu – li Vám tak říkat, navazuji na náš telefonický rozhovor o účasti a kmotrovství COCOTTE MINUTE na křtu CD vězeňské skupiny The Striker na Mírově. CD bude hotové v závěru dubna 2005, takže plánovaný termín křtu je sobota 30. 4. 2005. Momentálně prosím jen o potvrzení Vaší účasti na křtu ve výše uvedeném termínu, příp. o návrhy termínů Vám lépe vyhovujících. Zatím je čas na podrobnosti…Zdravím Vás za kapelu The Striker a přeji Vám příjemný den, Petr Navrátil, vězeňská služba Mírov.“
… Toto je e-mail v úplném znění, přesně tak, jak mi byl zaslán v únoru letošního roku, jedna z prvních známek komunikace mezi kapelou Cocotte Minute a věznicí Mírov. Jakožto člen výše uvedeného souboru jsem tak získal možnost zúčastnit se jakési nevšední mise. E-mail následoval bezprostředně po telefonátu, v němž nás jeden z jejích představitelů věznice oslovil… Takhle to tedy vlastně všechno začalo…
{mospagebreak}A tak se i přes projevy jakési počáteční nedůvěry, záhy překonané silnou zvědavostí, já, Zeller, Codan, Přéma a Pavel, členové kapely Cocotte Minute, 29. dubna roku 2005, vydáváme na cestu do neznáma, cestu nových zkušeností, cestu, odkrývající nový „level“ našich možností……na cestu do věznice se zvýšenou ostrahou Mírov.
Do Mohelnice přijíždíme okolo dvaadvacáté hodiny a z důvodu absence většího počtu ubytovacích institucí ve zdejší lokalitě, volíme k přenocování ucházející motel na okraji města. Mírov leží šest kilometrů severně. Ráno 30. 4. je poměrně chmurné a i moje nálada nejeví větší známky pozitiv. Cítím přesně ten nesčetněkrát popsaný pocit, jaký cítíte například před prvním veřejným vystoupením, či maturitní zkouškou. Nikdo z nás opravdu netuší do čeho jde. Náladu mi příliš nezvedne ani příjezd vždy usměvavé Markéty Turkové z České televize a jejího štábu. V devět hodin, třicet minut místního času překonáváme zmíněný šestikilometrový úsek okresních silnic ve špatném stavu a vjíždíme do malé, ne příliš pohledné vesnice Mírov. Pár polorozpadlých chalup, tři odpuzující bytovky, malá autodílna, hospoda a věznice z nevyšší ostrahou u nás…
{mospagebreak}Perlustrace
Hlavní vstupní brána do sektoru 1SV působí okázale – šedá masa dvoustrukturálního pancíře vsazená mezi dva desetimetrové pilíře, dvoubarevný semafor, parabolické zrcadlo, národní vlajka, nikde nikdo. Až posléze ve všem tom majestátu ustrne můj zrak na obyčejných prosklených dveřích ještě obyčejnější vrátnice nedaleko jednoho z pilířů. Dveře se otevírají a já spatřuji prvního člověka, jehož život je spojen s Mírovskou věznicí. „ Vy jste ta kapela ?“ táže se chladně a bez emocí. Služby na bráně nejsou mezi členy vězeňské služby příliš oblíbené. Důvody jsou zcela prozaické – nuda. „ Řidiči zůstanou ve voze, ostatní pojďte za mnou. “
Musím se přiznat, že když se za mnou zabouchly ony prosklené dveře, necítil jsem se příliš dobře, ale posléze zjišťuji, že interiér vstupní místnosti působí relativně přívětivě –podobně jako naše malá ruzyňská pošta. Jen ti chlápci za přepážkou s pendrekama a paralyzérem budí o něco autoritativnější dojem, než moje doručovatelka Bohunka. „ Budu potřebovat vaše občanské průkazy, odevzdáte mi vaše osobní věci a všechny nevhodné a nepřístojné předměty. Za těmito dveřmi je příjmová kancelář, tam počkejte, kolega vám přinese všechny potřebné formuláře.“
{mospagebreak}A tak se i děje, po příštích padesát minut sedíme v místnosti o čtyřech holých stěnách, podepisujme stohy formulářů, pročítáme řád vězeňského pořádku a decentně vtipkujeme na téma vězeňství. Po zhruba hodině vstoupí do dveří drobný, zavalitý chlapík kolem padesátky s prošedivělým plnovousem. „ Nazdar chlapi, já jsem Petr Navrátil, speciální pedagog vězeňské služby a kapelník The Striker, to já jsem s váma komunikoval po mailu, jaká byla cesta?“ Konečně někdo normální. Nebo tak alespoň na první pohled vypadá…
Po drobných obstrukcích s detekčním rámem, se konečně dostáváme na první nádvoří věznice. Procházíme až neobvykle travnatým prostranstvím v pletivem ohraničeném koridoru a já pohledem netrpělivě kontroluji okna okolních budov. „ Tak kde jsou nějací krimoši?“ říkám si v duchu … … „ To jsou jen kanceláře “ prohodí s úsměvem a značnou dávkou empatie Navrátil. „ Centrální část, představující hlavní ubytovací kapacity, je až támhle za tou branou“, ukazuje na ocelová vrata, vedoucí do průchodu protilehlé budovy. „Určitě se dočkáš“.
{mospagebreak}Značně mě udivuje přítomnost barokního kostela, který míjím po levé straně. „To je mé oblíbené místo“, podotýká Navrátil. „ Je krásný, figuruje v seznamech mnoha památkářských organizací. Nedávno jsme v něm točili videoklip. Mnoho trestanců se sem však nepodívá“.
Přes bezpečnostní systémy brány 2D vcházíme na druhé, podstatně větší a temnější nádvoří. Oprýskané zdi, vymlácená, nerovná dlažba, zrezivělé brány na fotbal a kontejner plný odpadků. „ Tady?“, pokynu tiše na Navrátila. „Jo, jo, tady už se pánové pohybujou, hlavní vycházková zóna.“. Ale pořád nikde nikoho nevidím. Jsem stále zvědavější. „Támhle to křídlo vlevo“ – představte si Mírov jako systém hradních nádvoří tvořených budovami palácového charakteru v mizerném stavu – „ to je výstupní oddělení, tady bydlí borci, co už to maj za pár – třeba za půl roku. Adaptují se tu do života. Kuchyňka, samostatné pokoje a tak dále. Po patnácti letech za mřížema se ti v hlavě leccos přerovná“.
{mospagebreak}Historie
Mírov funguje jako věznice vlastně už po staletí. Možná proto, že je odsud tak nějak všechno daleko, což pro potenciální uprchlíky může představovat velkou překážku. Již od dob středověku, kdy sem zavírali neposlušné mnichy, patří mezi nejtěžší kriminály u nás. Věznice byla hojně využívána za nacistické okupace a na své si přišla i v dobách komunistického temna, kdy zde trávil čas i někdejší prezident Gustav Husák. V dnešní době se o toto smutné prvenství dělí s věznicí se zvýšenou ostrahou ve Valdicích na Jičínsku.
V roce 1993 ustála těžkou ekonomickou krizi, a v současné době, po mnohých legislativních úpravách vězeňského zákona a tendenčně rostoucí míře kriminality, stojí nejvýše v hierarchickém systému českého vězeňství.
„Támhle za tou bránou je druhé nádvoří, tam to dneska všechno proběhne“ , ukazuje Navrátil na další z mnoha ocelových dveří. „ Ale než pustěj auta s nástrojema, počkáme nahoře v zasedačce, připravili jsme pro vás nějakej ten“ kaťas““ dodává Navrátil s ironickým, ale přátelským úšklebkem. Se vstupem do budovy výstupního oddělení na mě dopadá další lehčí psychická krize, úzkostlivě sahám po kapsách a vzpomínám na slova jednoho z dozorců : „ Hlídejte si občanky, jinak se odsud nedostanete.“ Stoupáme po temném schodišti a já přemýšlím o skutečných hodnotách své hudební kariéry.
{mospagebreak}Čekání
Malá konferenční místnost, situovaná těsně pod věží Mírovské tvrze, pro nás skýtá útočiště na příští půldruhé hodiny. Dvě milé dámy kancelářského vzezření, odhaduji ve věku mé matky, nám vlídně nabízejí kávu, chipsy a oplatky. Ha - říkám si – zmíněný katering. Na jídlo nemám sice ani pomyšlení, kávou však nepohrdnu. „ Tady dámy se o vás postarají, já jdu pro kluky ze Striker, seznámím vás“ prohodil Navrátil těsně před tím, než za ním zaklaply dveře. Mou pozornost záhy upoutává okno včele místnosti s impozantním výhledem: hluboká rokle a zalesněné kopce, kam až oko dohlédne. Vše dobarvené ostrým poledním sluncem. „Tudy nám utekl Kajínek“, podotýká jedna z žen právě přistoupivší k oknu. „ Sám musíte uznat, že je to nemožné“. A vskutku, vysoká zeď a holá skála, ten člověk ve mě začíná vzbuzovat obdiv. Zanedlouho se setkávám se zbytkem kapely a členy televizního štábu. Popíjíme kávu, vyměňujeme si právě nabyté nevšední zážitky a čekáme na neznámé… … Ve dveřích se náhle objevuje Navrátil se členy skupiny The Striker a já poprvé v životě spatřuji člověka toho času ve výkonu trestu…
{mospagebreak}The Striker
„Čus, já jsem Martin.“ ujímá se slova svalnatý chlapík s účesem Šaolínského mnicha. „ Dobře, že jste tady, dneska to rozjedem!“ Martin si zde odpykává dvanáctiletý trest za těžké ublížení na zdraví. „ Holt jsem nepřiměřeně použil bojové umění a vyšetřující lékař mě nepodržel.“ Působí věrohodně. „ Zabásli mě hned po vojně, moc jsem si zatím neužil, ale když to dobře dopadne, pustěj mě v létě na podmínku za dobré chování …. Po osmi letech.“ Dodává, jakoby sám pro sebe. „ Martine, řekni mi něco o vaší kapele.“ „ No, Striker jsem založil já, asi před dvěma rokama. Měl jsem určitou představu o hudbě , kterou jsem si sem přinesl. Venku jsem hrával dost často, ale tady je to hodně těžký. S myšlenkou hrát na Mírově si pohrávám už docela dlouho, ale ta realizace… Je těžký tady najít někoho, kdo by do toho šel s váma. Od začátku se v kapele vystřídalo asi dvacet lidí, než vykrystalizovala v současnou podobu. Tady Jardu jsem k tomu vlastně donutil“, ukazuje s úsměvem na přísedícího kytaristu. „ Bubeníka jsem třeba nenašel vůbec, používáme automat. Hodně těžký bylo prosadit to celý u vedení věznice. Fakt pro to moc zapálený nebyli. Nebýt tady Petra“, ukazuje pohledem na Navrátila, „ lepíme obálky jako ostatní.“ „
{mospagebreak}Vydali jste cédo, proto jsme vlastně tady, jak probíhala jeho příprava?“ hovoří ze mě zvědavost… „ No, nebylo to jednoduchý, koneckonců už jako samotné spojení se Striker. Hodně zařizování, přemlouvání kompetentních lidí a hledání té nejschůdnější cesty. Nakonec prostě studio přijelo sem za náma. Za odpoledne bylo nasbíráno a míchačka už proběhla mimo tento smutný areál.“ „Dostane se vaše hudba i mimo "hrad“ ?“. „To si piš, spolupracujeme už delší dobu s několika regionálními rádii a hudební agenturou z Šumperku. Na radiu Mohelnice jsme dokonce opakovaně vedli hitparádu. Jen Česká televize nás pořád nechce“ šklebí se Martin na Markétu Turkovou. „Jak to děláte s nástrojema ?“ „ Opět nelehká záležitost. Jelikož vedení věznice nám nepřispěje ani na trsátko, musíme spoléhat na externí zdroje – rodiče, kamarády. Zaplať bůh to zatím skvěle funguje, hlavně co se nákupu týče. No a když se něco rozbije, je to opět komplikovaný. Podáte mraky žádostí, věc se odveze z baráku, opraví se opět za přispění rodičů, no a když je to hotový, podáte další mraky žádostí, aby se to dostalo zpátky. Takový veselý kolečko.“ „Co pro tebe muzika tady znamená?“ ptá se Zeller Martina stojícího po jeho pravici. „ Pomáhá mi přežít“ odpovídá stroze. „ Hodně lidí, co sem přijdou, se rovnou uzavírají do sebe a tráví tady roky života v depresích. Já jsem tomu unikl právě proto, že něco mám, že v něco můžu vkládat důvěru a aktivně se tomu věnovat. Máme zkoušky dvakrát týdně, zhruba dvakrát do roka si tu uděláme nějakej koncík, to je na zdejší poměry slušná porce zábavy. V tom se ve dveřích objevuje další z dozorců. „Tak, chlapi, vše je připraveno, můžeme jít stavět.“
{mospagebreak}Koncert
Dvůr 2B je jen o něco málo větší, než ten hlavní. Prostranství o zhruba dvoustých čtverečních metrech s neudržovaným šotolinovým povrchem zřejmě funguje jako hřiště na basketbal. Místní basketbal však nejspíš vyžaduje nějaké specifické dovednosti, s ohledem na výše zmíněný druh povrchu.
Zatímco se prostranství mění v improvizovanou koncertní plochu, rozhlížím se po architektonických prvcích okolních budov. Okna s masívními bílými parapety, dvouvrstvé ocelové mříže, a hlavně, opadaná omítka a trhliny ve zdi. „Proč se s tim nic neudělá? Chápu, že otázka komfortu životního prostředí a estetiky zde nehraje až tak důležitou roli, ale přeci jen jde o historickou památku?“ Apeluji na nejblíže stojícího dozorce. Muž kolem padesátky odpovídá : „ To je právě ten největší bordel, máme tu třistadvacet chlapů, který se jenom válej a stát na to najímá firmy, pořád samý konkurzní řízení a skutek utek.“ Do rozhovoru se vkládá právě příchozí Navrátil : „Rekonstrukce se samozřejmě chystá, ale tady jde všechno hodně pomalu.“
Nástrojovka je zatím vyložena a auta opět odjíždějí. Nesmějí být dlouhodobě přítomna v areálu. Zeller s Přemkem si holt tu příjezdovou anabázi vychutnají víckrát.
{mospagebreak}Začínáme stavět. Pomyslné podium v jednom z rohů dvora pro všechny případy zastřešuje konstrukce vyrobená z dlouhých částí drátěného plotu a vojenské celty. Uprostřed stojí praktikabl budící dojem nebývalé vratkosti, jehož se ujímá náš bubeník Pavel. To vše se odehrává pod zamřížovanými okny tzv. „déček“, doživotně odsouzených. „ Máme jich tu čtrnáct z celkového počtu dvacet, zbytek sedí ve Valdicích“ ujišťuje mě Navrátil. „ A přijdou se na nás taky podívat?“ vznáším oprávněný dotaz. „tím si nejsem jistý, držíme je hodně stranou. Na koncert přijde zhruba sto vězňů, kteří to mají jako odměnu za slušný chování, nebo za nějakou záslužnou činnost. Ale víš jak, pětadvacet let, nebo doživotí, to už není takový rozdíl, mentalita těch lidí je stejná, jde jen o drobné niance v justičních procesech. Myslím, že tvé zvědavosti bude učiněno za dost.“
Ta slova, jak se později ukázalo, byla více, než pravdivá. Je 14 hodin, 40 minut a blíží se začátek koncertu. Ten byl po dohodě s vedením věznice stanoven na 15 hodin, aby tak nějak co nejvíce funkčně korespondoval s termínem vycházek, které jsou od tří do čtyř. Pochopitelně, čím méně bude narušen denní vězeňský režim, tím lépe.
{mospagebreak}Je po zvukovkách, The Striker se pomalu připravují. „ Potřebuju přidat svůj zpěv do monitoru“ , apeluje Martin na zvukaře, staršího chlapíka s knírem, který se naštěstí jeví jako člověk znalý své práce. Pochází z Mohelnice a i když p.a. systém, který zvolil pro tuto akci není příliš výkonný, bez problémů obstál. Další pozitivum je i skutečnost, že to je zvukař znalý naší tvorby, tím by se měla jeho práce značně zrychlit a zjednodušit. Vzniklou atmosféru zdánlivého klidu náhle přeruší charakteristický zvuk vysílačky: „3.2.7, sektor 7 připraven, Stando, jak to vypadá ?“ ozve se z vysílačky opodál stojícího dozorce. „ OK, tady je to připravený, přiveďte je!“ odpovídá dozorce, se kterým jsem před chvílí debatoval o financování zdejších rekonstrukcí. Vysílačka utichla a mě lehce zatrnulo Je mi naprosto jasné, co bude následovat. Celý den, již od brzkých ranních hodin, jsem nervózní; vstávání před budíkem je pro mě například velice neobvyklé. Nyní již má nervozita vykulminovala do fáze, kdy se opravdu cítím jako před svým prvním veřejným vystoupením, marně přemýšlím o tom, co vůbec mohu čekat, a on si v klidu řekne „ OK, tak je přiveďte!“ Nicméně, po chvíli mé prvotní obavy předčí vrozená zvědavost a s lehce zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi očekávám své „nové“ publikum.
{mospagebreak}Náhle se otevírá velká křídlová brána. Do dvora vcházejí dva dozorci, muž v civilu, představitel Mírovského vedení, jak jsem se později dozvěděl, a… „ Támhle vám jdou fanoušci !“ usmívá se Navrátil přistoupiv ke mně. A skutečně, do dvora začíná proudit početný zástup vrahů : muži všech věkových kategorií, někteří v družných rozhovorech, jiní jdoucí samostatně, s hluboce zamyšleným výrazem ve tváři. Modré vězeňské úbory, vykazující značnou míru opotřebení, potvrzují mé představy o tomto neobvyklém prostředí, přesně tak, jak to známe z filmů. Odsouzení evidentně neskrývají údiv nad vzniklým podiem s rozestavěnou nástrojovkou a novými tvářemi nás, „civilních narušitelů“xc.
{mospagebreak}Průvod vesele proudí dál a prostor před podiem se plní. „ Cocotte Minute“, ozývá se tu a tam z davu. „ Kokoti, jedem!“ … „ Vidíš, jak jste tady populární!“ potvrzuje můj údiv Navrátil. Avizovanou stovku odsouzených doplňují další dva dozorci a brána se uzavírá. Příchozí publikum si sám pro sebe rozděluji do dvou kategorií: „nařachance“ a „starý úchyláky.“ Prvně jmenovaná skupina velkých chlápků s holejma hlavama, bradkou a tetováním, trávící velké penzum času ve vězeňské posilovně, je mi pořád ještě sympatičtější, než muži okolo padesátky, jasní recidivisté, s neuvěřitelně temnými výrazy… živě si představuji ty znásilněné a brutálně zavražděné děti z Kroniky dne. Mezi odsouzenými je podle mého osobního očekávání mnoho romských spoluobčanů a několik asiatů. Mou pozornost však po chvíli zaujímá vysoký černoch atletické postavy se zjizvenou tváří ve značkové teplákové soupravě… Že by návštěva z Californian state prison? „ To je Jirka z Nuslí“ chápe Navrátil můj údiv „Má tady určitá privilegia.“ Ani nedomýšlím, co tento dodatek obnáší. „ A támhle“ ukazuje na skupinu několika holohlavých pánů, „ to je ruská mafie, drží hodně spolu. Nájemní vrazi tu maj nějakou svoji zvláštní autoritu, sám tomu moc nerozumim“ podotýká Navrátil. „ Támhleten“, ukazuje na drobného muže stojícího o samotě, opřeného o stěnu věže Mírovské tvrze, „ ten vyvraždil celou svoji rodinu.“ Prostě samá lepší společnost, říkám si v duchu.
{mospagebreak}„Nazdar chlapi! Tak vás tady vítáme, sme rádi, že ste přišli, teď se vám pokusíme zpříjemnit dnešní odpoledne“ uvádí stroze Striker svůj krátký úderný set. Energický metal s prvky hard rocku a anglickými texty. Martin i Jirka se oba jeví jako schopní zpěváci a kytaristé. Působí sehraně. „Holt maj prostě čas zkoušet“, říkám si pro sebe. Basák, jehož jméno mi zůstalo utajeno, ačkoliv evidentně nejslabší článek souboru, nijak výrazně nezaostává. A přesto, že zvuk laciného automatického bubeníka příliš neakceptuji, působí hudba na zdejší poměry docela nápaditě. Na poslední věc přichází i Petr Navrátil jako houslista. Po odehrání svého čtyřpísňového setu kluci přistupují k samotnému křtu a coby kmotry si po dohodě zvou Markétu Turkovou z Noci s Andělem a nás, „ umělce z Prahy.“ Slova se ujímá Zeller. „Kluci, přeju týhle desce co nejvíc úspěchů, klobouk dolů, že se vám to tady podařilo zrealizovat a ještě natočit videoklip, ste prostě zabijáci.“ Tuto nadsázku berou naštěstí všichni odsouzení s humorem a po tradičním rituálu s lahví šampaňského, samozřejmě v nealkoholické formě, opouštějí The Striker za zasloužených ovací podium.
{mospagebreak}Potlesk utichá jen na chvíli a to jenom pro to, aby nás mohl po chvíli v snad ještě intenzivnější podobě doprovodit na scénu. A je to tady, Cocotte Minute na Mírově.
Stojím uprostřed dvora nejpřísněji střežené věznice u nás, svírám elektrickou kytaru, zrak úpěnlivě opírám o masivní stěnu věže přímo proti mě a na svém těle cítím stovku upřených a zvědavých pohledů. Kupodivu se necítím tak špatně, jak jsem předpokládal. Hlavně se jim nedívat do očí, přesně to jsme si říkali už ráno v Mohelnickém motelu, ale ve jménu své neukojitelné zvědavosti tuto konvenci záhy porušuji. Mnoho vězňů pohledy uhýbá, tudíž z většiny z těchto soubojů vycházím vítězně, nicméně každý z nich, jakoby měl v očích vepsaný svůj vlastní pohnutý osud…Na okamžik se v duchu přesouvám na mnohé z našich skvělých koncertů, festivalů s nezapomenutelnou atmosférou, kdy nám spousta, ve většině případů bezúhonných mladých lidí, vyjadřuje svůj obdiv. Stálá přítomnost aktivní kamery mi dodává pocit jistoty. Náhle ze mě veškerá nervozita padá a s prvními tóny naší tradičně úvodní skladby „Voco tady de“ se dostávám do absolutní pohody.
{mospagebreak}A tak tomuto nestandardnímu publiku předkládáme náš standardní set a prožíváme jeden z nejneobvyklejších zážitků naší hudební kariéry. Mnohé z úryvků našich textů, tematicky se týkajících pohybu člověka na samém dni společnosti, typu „Měl bych tě sejmout“,“Sem bastard“ apod., zpívají vězni jednohlasně s námi. A tak se v tomto teplém dubnovém odpoledni, alespoň na chvíli, stává tato pochmurná tvrz o něco veselejší a ať už Jirka z Nuslí, ruská mafie, či zástupy ostatních delikventů, spokojeně pokyvují hlavami. A i když mi nikdy nebyla sympatická ta myšlenka, že bych měl obveselovat bandu tupých vrahů a jiných zavrženíhodných zrůd, jsem spokojený, sám pro sebe, za tuto nevšední zkušenost. Po dvou, neutichajícím potleskem vynucených přídavcích, koncert končí. Vězni se za doprovodu dozorců odebírají na ubikace. My sklízíme aparaturu a přijímáme nadšené gratulace od kluků ze Striker „To bylo super, chlapi, fakt hustý, až budeme venku, musíte nás vzít do Prahy“ rozplývá se Martin.“Fakt vám mockrát děkujem, moc si vážíme toho, že jste to pro nás udělali“ přidává se Navrátil. Martin posléze ještě chvíli vtipkuje s možností vyvézt ho ve futrálu na kopák z areálu a poté se odebíráme na dlouhou a opět komplikovanou cestu ven.
{mospagebreak}Znovu procházíme přes centrální nádvoří a pokud jsem ho ráno označil za liduprázdné, teď se zde zdržují snad všichni odsouzení světa. Odpolední vycházky kulminují, zmíněné fotbalové hříště plní svůj účel, někdo se prochází, jiní jen tak postávají podél zdi a nevlídnými pohledy si nás přeměřují, další nám vztyčeným palcem pravé ruky vyjadřují své sympatie. Za nedlouho se vnější prostory areálu vylidní a Mírovská tvrz se opět ponoří do smutku. Pro mnohé na dlouhé, nekonečně pomalu plynoucí roky. Alespoň ze zážitku, z na poměry zdejšího stereotypu nevšedního dne, mohou mnozí čerpat po příští vleklé měsíce, nežli se třeba podaří uskutečnit něco podobného.
{mospagebreak}Po průchodu detekčním rámem u vstupní brány zvolna přistupuji k posledním proskleným dveřím oddělujících dva diametrálně odlišné světy, obracím se na vrátného dozorce „ Tak nashledanou“ dostává se mi však adekvátní, vše říkající a v neposlední řadě rozumné odpovědi, „No tak to bych vám nedoporučoval….. sbohem“.
Czendál
{mosimage}{mosimage}| < Předchozí | Další > |
|---|
